Dřevostyl - budky, krmítka

Víte, že???

Brhlík lesní

Brhlík lesní je velký přibližně jako vrabec, dorůstá délky 13-14,5 cm, v rozpětí křídel měří 23-27 cm a váží kolem 23 g.

Jedná se o teritoriální druh, který se každoročně vrací na stejná hnízdiště. Dobře šplhá po stromech, jako jediný evropský pěvec i hlavou dolů.

Potravu, kterou tvoří zejména drobný hmyz, vyhledává ve škvírách v kůře, nebo těsně pod ní. V zimě se živí hlavně semeny, často navštěvuje krmítka spolu se sýkorami. Celoročně si navíc aktivně dělá zásoby, které pak postupně vyhledává.

Hnízdí jednou ročně od března do června v dutinách stromů, nejčastěji vydlabaných nějakým datlovitým ptákem (nepohrdne ani budkou), zvláště pak ve starých dubech. Pokud je vletový otvor příliš velký, zazdí ho částečně hlínou, aby dovnitř nemohl žádný větší druh. Dutinu vystýlá převážně kousky borové, modřínové, nebo dubové kůry. Ve snůšce bývá 5–9 bílých, hnědě skvrnitých, 19,6 x 14,7 mm velkých vajec, na kterých sedí samotná samice 14–17 dní. Mláďata hnízdo opouští po dalších 22–25 dnech.

Ptačí budka pro brhlíka

Fotografie

Zdroje

Text: http://cs.wikipedia.org/wiki/Brhl%C3%ADk_lesn%C3%AD Foto: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Sitta_europaea01.jpg?uselang=cs , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Nuthatch_Patrol.jpg?uselang=cs , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Sitta_europaea_europaea_.JPG?uselang=cs , Zvuk: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Sitta_europaea.ogg?uselang=cs

Zvuk

Sýkora

Sýkora je nejpočetnější rod sýkorovitých pěvců. Přes většinu roku se vyskytují v hejnech i s dalšími ptačími druhy, např. s brhlíky, šoupálky a ostatními druhy drobných pěvců. V potravě převládá hmyz, který sbírají na stromech, proto jsou vydatnými pomocníky v boji s hmyzími škůdci. Sýkory obecně jsou tedy velmi užitečnými ptáky. Sýkory se hmyzem živí i v zimě a proto mohou mít problémy s nalezením dostatečného množství potravy a velké množství ptáků tak přes zimu uhyne. Můžeme jim pomáhat např. budováním napajedel a budek, případně zimním přikrmováním. K přikrmování jsou vhodná olejnatá semena – například semena lnu, slunečnice, jádra ořechů, tykví, jablek apod.

Ptačí budka sýkora modřinka, ptačí budka sýkora koňadra, ptačí budka sýkora parukářka, ptačí budka sýkora uhelníček

Fotografie

Zdroje

Text: http://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%BDkora Foto: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Parus_caeruleus1.jpg , http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Parus_ater01.jpg , http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Parus_atricapillus_2_%28Marek_Szczepanek%29.jpg , Zvuk: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Sitta_europaea.ogg?uselang=cs

Zvuk

Krutihlav obecný

Krutihlav obecný (Jynx torquilla) je menší pták z čeledi datlovití.

Krutihlav má nenápadné zbarvení připomínající kůru stromů. Jeho krk je velmi ohebný, hlavu dokáže otočit až o 180 stupňů. Od ostatních datlovitých liší měkkým ocasem, který mu neumožňuje šplhat po stromech.

Krutihlav žije v celé Evropě a v mírném pásmu Asie, vyhledává světlé listnaté a smíšené lesy, žije i v remízcích, sadech nebo v křovinách s jednotlivými stromy. Je tažný, evropská populace zimuje v Africe

Živí se hlavně mravenci a jejich larvami, mšicemi a dalším hmyzem, který sbírá lepkavým jazykem. Na rozdíl od příbuzných ptáků potravu nevyhledává v kůře stromů.

Hnízdí v dutinách stromů, které si kvůli slabému zobáku nedokáže vytesat ani v nejnahnilejším stromě. Proto obsazuje již existující dutiny, často obsazené jiným drobným ptákem, např. sýkorou koňadrou. V tomto případě původního obyvatele dutiny vyžene a vyhodí jeho hnízdo s vajíčky nebo mláďaty. Snáší 7-10 vajec, na kterých oba rodiče sedí 12 dní. Mláďata se osamostatňují za 28-38 dní.

Jméno krutihlavovi vyneslo jeho zvláštní chování; cítí-li se ohrožen, krutihlav naježí peří, rozetře ocas, svěsí křídla a v této pozici kroutí krkem, syčí a prská.

V Červeném seznamu ČR je zařazen do kategorie VU, tzn. zranitelný druh, ve vyhlášce MŽP ČR č.79/1992 Sb. je veden jako druh silně ohrožený

.

Ptačí budka krutihlav

Fotografie

Zdroje

Text: http://cs.wikipedia.org/wiki/Krutihlav_obecn%C3%BD Foto: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Jynx_torquilla_vlaskop_cropped.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Jinxtorquilla.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Jyntor.jpg ,

Video

Rehek domácí

Rehek domácí (Phoenicurus ochruros) je malý tažný pták z řádu pěvců. Lidově bývá nazýván kominíček nebo čermáček.

Rehek domácí je o něco menší než vrabec, na délku měří 14 - 15 cm, v rozpětí křídel 23 - 26 cm a váží 15 - 19 g. Od jiných drobných pěvců je dobře odlišitelný díky svému výrazně zářivě oranžovému ocasu, kterým neustále kmitá.

Rehek domácí hnízdí v celé Evropě a na velkém území Asie. Je převážně tažný, na zimu se stahuje do jižní a západní Evropy a Afriky, odkud se do střední Evropy navrací na přelomu března a dubna. Jeho původním prostředím jsou skalnaté oblasti a lomy, dnes se však ve velkém počtu vyskytuje také ve městech a na vesnicích, méně početně i v řídkých lesích. V České republice se zdržuje až do listopadu, velmi vzácně zde setrvává po celý rok (ročně jen 5 - 10 jedinců). Stále je poměrně hojný, na českém území každoročně hnízdí v počtu 200 - 400 000 párů.

Jeho potravu tvoří nejrůznější hmyz, pavouci a bobule. Rehek si staví hnízdo v dutině budovy nebo skály z kořínků, stébel, mechu a listí, vystýlá jej peřím a chlupy. Samička snáší pět až deset světlých vajíček, na kterých sedí přibližně 14 dní. Po vylíhnutí rodiče mláďata krmí drobným hmyzem, popř. jeho larvami (motýli, brouci,...). Po 12 až 14 dnech mláďata hnízdo opouští a pár si krátce poté staví nový příbytek pro novou snůšku.

Ptačí budka rehek domácí

Fotografie

Zdroje

Text: http://cs.wikipedia.org/wiki/Rehek_dom%C3%A1c%C3%AD Foto: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:HausrotschwanzIMG_0185.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Phoenicurus_ochruros_female.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Hausrotschwanz_Brutpflege_2006-05-24_211.jpg , Zvuk: http://www.rozhlas.cz/hlas/pevci-p/_zprava/rehek-domaci-video--18659

Zvuk

Lejsek černohlavý

Je o něco málo menší než vrabec, dorůstá délky 12-13 cm, v rozpětí křídel měří 22-24 cm a váží 12-15 g. Samci jsou svrchu převážně černí s bílou skvrnou nad zobákem a velkou, totožně zbarvenou křídelní skvrnou. Spodinu těla mají světlou. Část samců je však zbarvená podobně jako samice, které jsou svrchu šedohnědé bez bílé skvrny nad zobákem.

Hnízdí na velkém území Evropy a v západní a střední Asii. Jedná se o druh tažný se zimovišti v subsaharské Africe.Hnízdí v listnatých i smíšených lesích, parcích, zahradách a dokonce i v tajze.

Na území České republiky, kde se zdržuje od března do října, je hojnější v severní polovině území, na jihu je jeho výskyt mnohem roztroušenější. Na rozdíl od lejska bělokrkého hnízdí spíše od středních poloh výše (max. 1280 m n. m.).

Je převážně hmyzožravý, požírá přitom jak hmyz létající, na který číhá z vyvýšené pozorovatelny a kterého se zmocňuje v letu, tak i nelétavý, který sbírá z větví stromů či keřů, na zemi nebo v bylinném patře. Následně se pak pomocí nárazů o tvrdý podklad zbavuje některých jeho nestravitelných částí, včetně končetin, tykadel nebo žihadel. V jeho potravě se dále objevují také jiní bezobratlí a na podzim i měkké bobule.

Lejsek černohlavý se na stejná hnízdiště vrací každým rokem. Samci mohou být monogamní i bigamní, v takovém případě se pak páří a s krmením mláďat pomáhají hned dvěma samicím. Ve střední Evropě hnízdí 1x ročně od května do července. Hnízdo z trávy, stonků, větví, kořínků a kůry vystlané peřím nebo chlupy staví v dutinách stromů nebo v budkách. V jedné snůšce je 5-8 světle modrých, 18,0 x 13,3 mm velkých vajec, na jejichž 12-13 denní inkubaci se podílí samotná samice. Mláďata hnízdo opouští po dalších 14-16 dnech.

Ptačí budka lejsek

Fotografie

Zdroje

Text: http://cs.wikipedia.org/wiki/Lejsek_%C4%8Dernohlav%C3%BD Foto: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ficedula_hypoleuca_Haukipudas_20120610_02.JPG , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ficedula_hypoleuca_G%C3%B6teborg_1.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ficedula_hypoleuca-female.jpg , Zvuk: http://www.rozhlas.cz/hlas/pevci-ch/_zprava/25694

Zvuk

Šoupálek

Šoupálci, představující samostatnou čeleď šoupálkovití (Certhiidae), jsou malí pěvci rozšíření v zalesněných prostředích severní polokoule a subsaharské Afriky.

Šoupálci dorůstají délky mezi 12-18 cm, jsou jednotvárně, převážně hnědě zbarvení s delším, tenkým, mírně zahnutým, na konci zašpičatělým zobákem a dlouhými, zahnutými prsty s výrazně zakřivenými drápy, díky kterým dokáží obratně šplhat po kůře stromů. Zde také pátrají po potravě, kterou tvoří zejména malí bezobratlí, např. hmyz, jeho larvy či pavouci, ačkoli v malé míře požírají i bobule a semena. Při vyhledávání kořisti vždy přiletí na spodek kmene a ve šroubovnici po něm malými skoky postupně postupuje výše. Jsou monogamní a teritoriální. Zástupci rodu Certhia hnízdo budují ve škvíře mezi kůrou stromu a kmenem, šoupálci z rodu Salpornis zase ve vidlicích větví. Inkubace trvá 14-15 dnů, mláďata jsou opeřena po 15-16 dnech.

Ptačí budka šoupálek

Fotografie

Zdroje

Text: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0oup%C3%A1lek Foto: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Boomkruiper1reversed.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Certhia_familiaris_1_%28Martin_Mecnarowski%29.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Certhiafamiliariseggs.JPG , Zvuk: http://www.rozhlas.cz/hlas/pevci-p/_zprava/32053

Zvuk

Střízlík obecný

Je nápadně malý, dorůstá sotva 9-10 cm a náleží tak k vůbec nejmenším ptákům Evropy. V rozpětí křídel měří 13-17 cm a váží 6-12 g.

Jeden z nejhlasitějších ptáků Evropy. Zpěv je velmi hlasitý, výrazný, kolísavý a náhle zakončený.

Vyskytuje se téměř v celé Evropě. Na území České republiky se vyskytuje celoročně, počet zde hnízdících párů čítá 100-200 000 a počet zimujících ptáků pak 70-140 000 jedinců. Na území České republiky se vyskytuje celoročně, počet zde hnízdících párů čítá 100-200 000 a počet zimujících ptáků pak 70-140 000 jedinců.

Zdržuje se především na zemi nebo těsně nad ní. Je celoročně teritoriální a s výjimkou hnízdního období samotářský. Výjimku představují pouze mladí ptáci, kteří mohou až do dosažení věku jednoho roku tvořit menší skupiny, a zimní období, kdy se na noc dospělí ptáci sdružují do menších skupin a vzájemně pritisknutí k sobě tak lépe přečkávají nepříznivé teploty.

Jeho potrava je zastoupena především živočišnou složkou. Tu představují zvláště pavouci, roztoči, malí korýši, stejnonožci, stonožky, hmyz, jeho vajíčka a larvy. Rostlinná složka, kterou tvoří semena a bobule, se v jeho potravě objevuje jen vzácně.

Hnízdí v rozmezí od dubna do července, a to dvakrát ročně. Samci jsou vysoce polygamní, což znamená, že jeden samec má ve svém teritoriu více hnízdících samic (nejčastěji 2-3, ve výjimečných případech až 4). Sám staví několik hnízd, z nichž si samice sama jedno vybere. Hnízdo umísťuje mezi kořeny stromů, do štěrbin ve zdi, kmenech stromu nebo ve skále, obvykle ve výšce pod 2 m nad zemí. Jedná se o uzavřenou kulovitou stavbu z trávy, mechu, lišejníků a listů s vchodem po straně. V jedné snůšce bývá 5-8 bílých, slabě skvrnitých vajec, na jejichž 14-16 denní inkubaci se podílí pouze samice. O mláďata, která hnízdo opouští po 15-18 dnech, pak pečují oba rodiče. Střízlík obecný bývá také častým hostitelem kukačky.

Dožívá se průměrně 3-4, ve výjimečných případech i 6-7 let.

Největší hrozbu pro něj představuje kočka domácí (Felis silvestris f. catus), liška obecná (Vulpes vulpes), kuna (Martes sp.), krahujec obecný (Accipiter nisus), jestřáb lesní (Accipiter gentilis) a dravci rodu Falco.

Ptačí budka střízlík

Fotografie

Zdroje

Text: http://cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99%C3%ADzl%C3%ADk_obecn%C3%BD Foto: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Zaunkoenig_alleinerziehend.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Eurasian-Wren-Troglodytes-troglodytes.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Troglodytes_troglodytes%28loz%29.jpg , Zvuk: http://www.rozhlas.cz/hlas/pevci-p/_zprava/14825

Zvuk

Vrabec domácí

Vrabec domácí (Passer domesticus) je malý zástupce čeledi vrabcovitých a nejrozšířenější žijící pták na světě. Podobně jako kos černý se i vrabec domácí skvěle přizpůsobil životu ve městech a dnes jde o typického obyvatele oblastí obývaných člověkem, který mu poskytuje úkryt a potravu.

Vrabec domácí se v dálce jeví jako poměrně nenápadný zavalitý pták, ale při bližším pohledu, zvláště pak na samce, jde o poměrně pestře zbarveného ptáka. Má krátký zobák, poměrně dlouhá křídla a krátký ocas. Mezi oběma pohlavími je znatelně vyvinutý sexuální dimorfismus. Samec má špinavě šedou břišní část těla, svrchní stranu hnědou v různých odstínech s černými skvrnami a jednou větší bílou v úrovni hrdla. Od samice jej rozeznáme také díky černé skvrně na hrdle a černému proužku na hrdle. Samice jsou znatelně méně nápadné, šedohnědé, svrchu tmavší. Mladí ptáci jsou zbarveni stejně jako samice. V létě mají obě pohlaví modročerný zobák a hnědé končetiny, v zimě zobák nažloutle hnědý. V České republice si jej můžeme snadno splést s menším a štíhlejším vrabcem polním, který má na rozdíl od vrabce domácího kaštanově hnědou čepičku a černou skvrnu na lících.Samice vrabce se nazývá vrabčice a dítě vrabečátko

Vrabec domácí je stálý druh. Celoročně žije v početných, mnohdy i několikasetčlenných hejnech. Dospělci se živí především rostlinnou stravou (semeny, částmi rostlin), příležitostně krmením pro hospodářská zvířata nebo odpadky z domácnosti, mláďata krmí drobným hmyzem.

Ročně má 2 až 4 snůšky. Hnízdo si staví nejčastěji pod okapy, v puklinách ve zdech nebo ve skalách, v břečťanu nebo v jiných hustých popínavých rostlinách na domech, na střešních trámech, pod taškami, na keřích, občas i ve větvích stromů. Hnízda jsou většinou neúhledná a postavená z větviček a vystlaná trávou nebo peřím. Výjimku tvoří pouze hnízda na stromech a keřích, která mají úhlednější kulovitý vzhled.

Často bývá velmi agresivní a zmocňuje se hnízd jiných druhů ptáků, zvláště pak jiřiček, břehulí nebo rorýsů. I svá hnízda si usilovně brání. Od května do srpna klade 5-6 černě skvrnitých modrobílých nebo bledě zelených vajec o rozměrech 23×15 mm. Na vejcích sedí oba rodiče po dobu 13-14 dní a mláďata opouštějí hnízdo po 17 dnech života.

Ptačí budka vrabec domácí

Fotografie

Zdroje

Text: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vrabec_dom%C3%A1c%C3%AD Foto: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Passer-domesticus-sparrow-male-closeup-0b.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Holland_Hindeloopen_2004_049.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:House_Sparrows_mating_I_IMG_0066.jpg ,

Zvuk

Holub domácí

Holub domácí je domestikovaná forma holuba skalního, chovaný pro maso nebo pro zábavu (z estetických důvodů nebo kvůli holubí poště). Zdivočelí domácí holubi žijí ve velkých hejnech ve městech a někteří lidé je považují za škůdce (někdy jsou označováni jako „létající potkani“), protože svým trusem znečišťují budovy a sochy. Můžou i roznášet nemoci, ale obavy ze zdravotních rizik jsou neopodstatněné. Naopak někteří lidé je vnímají pozitivně jako zpestření městského prostředí nebo zdroj zábavy (krmení).

Holub domácí je společenský, žije v hejnech a hnízdí v koloniích. Kolonii ovládá několik nejsilnějších samců. Je výborný letec. Holubi bývají chováni v holubníku. Tvoří páry. Při sezení na vejcích a v péči o mláďata se oba holubi pravidelně střídají. Mláďata se líhnou za 17 až 18 dní od snesení vajec.

Holubí pošta byla dlouhou dobu lidských dějin prakticky nejrychlejším způsobem dopravování zpráv. Její nevýhodou však bylo jednak to, že holub unese jen velmi omezený náklad, jednak to, že se dokázal pouze vracet na místo, kde už dřív byl a odkud byl původně převezen. Dnes má holubí pošta jen malý praktický význam, jde spíš o sport a koníček.

Fotografie

Zdroje

Text: http://cs.wikipedia.org/wiki/Holub_dom%C3%A1c%C3%AD Foto: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Rock_Pigeon_Columba_livia_Sleepy_2200px.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Columba_livia_nest_2_eggs.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:2010-10-29_%2822%29_Stra%C3%9Fentaube,_Street_pigeon,_Columba_livia_f._domestica.JPG , Zvuk: http://www.rozhlas.cz/hlas/mekkozobi/_zprava/24139

Zvuk

Rorýs obecný

Rorýs obecný je malý stěhovavý pták z řádu svišťounů, patřící k nejlepším letcům vůbec.

Dorůstá 16–17 cm a v rozpětí křídel měří 42–48 cm, je štíhlý, celý černohnědě zbarvený se světlým hrdlem, dlouhými srpovitými křídly, vidličitým ocasem, nápadně krátkým zobákem a zakrslými končetinami. Obě pohlaví se zbarvením neliší.

Hnízdí téměř v celé Evropě, v severní Africe a na rozsáhlém území Asie. Je tažný se zimovišti na jižní polovině Afriky. Tam táhne v září a do střední Evropy se naopak začíná vracet v dubnu. Žije převážně ve městech a na vesnicích na budovách, vzácně i v lesích nebo skalnatých oblastech.

V ČR je zvláště chráněný jako ohrožený druh. V letech 2001–2003 na našem území hnízdil v počtu 60 000–120 000 párů.

Rorýs obecný se s výjimkou hnízdního období téměř neustále zdržuje ve vzduchu, kde dokonce i spí, pije a páří se, střídá přitom svižný let s plachtěním, během kterého nabírá výšku okolo jednoho až dvou kilometrů, aby následně během spánku mohl klesat. Během klesavého letu upadá do mikrospánku, kdy vypíná jednu polovinu mozku, přičemž druhá kontroluje let. Rorýsové nocují za letu v hejnech. Ve vzduchu létá průměrnou rychlostí 35 km/h, ačkoli může dosáhnout i rychlosti přesahující 200 km/h. Minimální pohyb po pevném povrchu dokazují také jeho zakrnělé končetiny, díky kterým druh získal i binomické jméno (Apus apus – z řeckého apous = bez nohou).

Živí se létajícím hmyzem.

Původně hnízdil na skalách a v dutinách stromů, v současné době však k tomuto účelu využívá převážně otvory a štěrbiny v lidských stavbách (jeho hnízdiště ohrožuje současný trend zateplování budov). Hnízdí v rozmezí od května do září jednou ročně, v jedné snůšce pak bývají 2–3 čistě bílá vejce, na jejichž 18–20 denní[6] inkubaci se střídavě podílí oba rodiče. V případě nepříznivého počasí dokáží mláďata snížit teplotu těla a zpomalit tak svůj růst, díky čemuž dokáží přežít i jedno- až dvoutýdenní nedostatek potravy.

Rorýs obecný byl Českou společností ornitologickou vybrán za Ptáka roku 2004.

Ptačí budka rorýs obecný

Fotografie

Zdroje

Text: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ror%C3%BDs_obecn%C3%BD Foto: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:ApusApusKlausRoggel05.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:ApusApusAerobatic.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:ApusApusKlausRoggel01.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mauersegler4.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apus_apus_flock_flying_1.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:ApusApusKlausRoggel07.jpg , Zvuk: http://www.rozhlas.cz/hlas/svistouni/_zprava/36061

Zvuk

Video

Sova pálená

Sova pálená je široce rozšířený druh sovy z čeledi sovovitých.

Sova pálená je středně velká sova měřící na délku 29-44 cm a vážící obvykle 250 až 450 g. Má dlouhá, nádherně zbarvená křídla, která v plném rozpětí dosahují 80 až 90 cm.

Sova pálená je nejrozšířenější ze všech druhů sov a vůbec jedním z nejrozšířenějších ptáků na Zemi, jelikož obývá každý kontinent kromě Antarktidy. Obývá převážně otevřené krajiny, převážně pak hospodářskou půdu jako jsou pole a louky, okraje lesů, slatiny, vřesoviště, savany a křovinaté plochy.

Mezi největší predátory sovy pálené patří vačice, mývalové, některé druhy hadů a jiných dravců, převážně pak jestřábů, orlů a větších sov (včetně výra virginského a výra velkého). I přesto, že je oficiálně uznána jako málo dotčený druh, na některých územích se díky změnám zemědělských technologií snížily potravní zdroje a zapříčinilo to, že je v současnosti v některých oblastech dosti vzácná. Vzorným příkladem je i Evropa a i Česká republika, kde byl v posledních letech zaznamenán drtivý pokles v přírodě žijících jedinců. Hnízdní stavy se u nás odhadují pouze na 400 - 700 párů, což vedlo k zařazení sovy pálené v Česku podle zákona č. 114/1992 Sb. mezi silně ohrožené druhy. Ochranná opatření jsou tedy naprosto nezbytná a několik zemědělských ploch zemědělci pro dobro sov pálených ani neobdělávají pod záměrem přilákat dostatek hlodavců, hlavní potravy tohoto ptáka. Nezbytné je také zajištění otevřených vletových otvorů do úkrytu v krovech domů, kde se přes den velice rádi ukrývají.

Sova pálená je stálý pták s noční aktivitou. V letu vydává dlouhé, protáhlé „chryií“, samice na hnízdě chraptivé zvuky. Mláďata škemrají o potravu syčivým hlasem, který je v noci slyšitelný na velkou vzdálenost. Pokud se cítí ohrožena, obvykle se vrhnou na záda a začnou mlátit svýma silnýma nohama s ostrými drápy, což se obvykle jeví jako efektivní obrana.

Živí se převážně malými obratlovci, zvláště hlodavci (hraboši, křečky polními a různými druhy myší), ale loví také ptáky a plazy, občas i hmyz.

Podobně jako ostatní sovy létá nízko a velice tiše, k čemuž jí napomáhá i drobné zoubkování na předních letkách, které rovnoměrně přenáší proud vzduchu přes celé křídlo. Přesně zaměřit kořist i v úplné tmě ji umožňuje sluch, který dokáže zachytit i kořist, která je několik centimetrů pod sněhem. V tu chvíli se na kořist vrhá velkou rychlostí, v posledním okamžiku vymrští nohy s ostrými drápy, kterými kořist uchytí a usmrtí. Velice dobře vyvinutý je i zrak, který plní význačnou, ale ne tak podstatnou roli při lovu jako sluch. V porovnání s jinými sovami má sova pálená vyšší rychlost metabolismu, což způsobuje, že vyžaduje větší přínos potravy. Nicméně patří k největším lovcům škodných hlodavců, což oceňují hlavně zemědělci.

Jelikož polyká kořist vcelku, včetně kostí a srsti, musí se těchto nestravitelných částí zbavovat pomocí vydávení vývržků. Tak se děje zhruba 6 až 7 hodin po spolknutí kořisti, kdy se sova připravuje na vyvrhování nestravitelných částí, které se svinou do vývržku v podobě kostí obalených srstí a peřím a nakonec vydáví; znovu se tak děje zhruba po 24 hodinách.

Tok za příznivějších podmínek začíná již v únoru, obvykle probíhá až v březnu. Sova pálená si hnízdo nestaví a vejce klade obvykle do stromových dutin, tmavých koutů opuštěných a prázdných staveb, ale také do prázdných půd a podkroví obydlených budov. V jedné snůšce bývá obvykle 4 až 7 čistě bílých vajec, na kterých sedí samice, zatímco samec pro ni obstarává potravu. Jelikož se mláďata můžou líhnout i po dvoudenním intervalu, jsou mezi sebou značně velikostně rozdílná. Ve věku tří týdnů již dokáží sama požírat přinesenou potravu a ve věku 60 dnů jsou vzletná.

Ptačí budka sova

Fotografie

Zdroje

Text: http://cs.wikipedia.org/wiki/Sova_p%C3%A1len%C3%A1 Foto: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Barn_Owl_in_Norfolk.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Barn_Owl_West_Acre_1.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Flickr_-_Rainbirder_-_Barn_Owl_%28Tyto_alba%29.jpg , Zvuk: http://commons.wikimedia.org/wiki/Tyto_alba

Video

Sýc rousný

Sýc rousný je menší druh sovy z čeledi puštíkovitých.

Velikostí i vzhledem připomíná sýčka obecného (délka těla 22-27 cm, rozpětí křídel 50-62 cm). Hmotnost samců se pohybuje mezi 95-110 g, samic mezi 123-210 g.

V České republice hnízdí zejména v horských oblastech, proniká však i do nižších poloh. Celková početnost byla v letech 2001-2003 odhadována na 1500-2000 párů (oproti 550-800 párům v letech 1989-89). Zvláště chráněný jako silně ohrožený druh.

Žije hlavně v rozlehlých starých jehličnatých lesích, místy obývá i čistě listnaté porosty.

Loví především drobné hlodavce, zvláště hraboše, dále menší ptáky a příležitostně i hmyz. Na kořist číhá z větví stromů a překvapuje ji rychlým výpadem, někdy loví i za letu.

Hnízdí 1x, výjimečně 2x ročně v dutinách stromů vytesaných datlem nebo žlunou, případně i v budkách. Podestýlkou bývá jen vrstva ze zbytků kořisti a vývržků. Snůška čítá 4-7 (2-8) čistě bílých vajec o velikosti 32,5 x 26,5 mm. Inkubační doba trvá 26-27 dnů, na vejcích sedí pouze samice, které samec přináší do hnízda potravu. Většinou sám obstarává potravu i pro mláďata, kterou u vchodu nebo v dutině předává samici. Mláďata hnízdo opouští obvykle po 30-35 dnech.

Ptačí budka sýc rousný

Fotografie

Zdroje

Text: http://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%BDc_rousn%C3%BD Foto: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Aegolius_funereus_1388020.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Aegolius_funereus-nest.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Aegolius_funereus-wing.jpg , Zvuk: http://www.rozhlas.cz/hlas/sovy/_zprava/37029

Zvuk

Poštolka obecná

Poštolka obecná je drobný sokolovitý dravec o něco větší, než hrdlička divoká. Hmotnost samce dosahuje v průměru cca 180 g a samice 220 g. Rozpětí křídel se pohybuje mezi 68–80 cm.

Nejcharakterističtější je pro poštolky jejich třepotavý let, kdy se udržují ve vzduchu na jednom místě, vyhlížejí kořist a po jejím zahlédnutí útočí střemhlavým letem. Tento způsob lovu ji odlišuje od jinak poměrně podobného krahujce obecného. Poštolky za letu poměrně rychle mávají křídly a po několika úderech dělají přestávku. Při kroužení mají široce rozevřený ocas.

Poštolka obecná se nedokáže dobře přizpůsobit prostředí. Nejhojněji hnízdí v otevřené krajině s alejemi nebo skupinami stromů. Hnízdí i na okrajích lesů a v posledních desetiletích se stěhuje i do měst. Hnízdí od konce dubna do července jednou ročně, v případě velmi příznivých podmínek můžou výjimečně zahnízdit i dvakrát. Venkovské populace hnízdí v průměru o 14 dní později než populace městské.

Poštolky vlastní hnízdo nestaví, využívají hnízda jiných ptáků (zejména strak a vran) a také různé dutiny, římsy a výklenky budov, kde snáší vejce pro která jen vytlačí důlek v původním materiálu, pokud to jde. Později je v hnízdě značné množství zbytků kořisti. V poslední době také velmi často hnízdí na balkonech paneláků na sídlištích. V ČR hnízdí odhadem asi maximálně 13 000 párů se stabilní tendencí.

Samice snáší 3–7 vajec. Zbarvení vajec je proměnlivé vesměs okrově hnědé s tmavšími skvrnami, nebo mramorováním. Na vejcích sedí zpravidla samice a samec jí nosí potravu. Inkubace trvá cca 28 dnů, po vylíhnutí shání potravu jen samec, ale samice se k němu po pár dnech přidává a krmí oba rodiče 23–33 dnů na hnízdě a další cca týden i po opuštění hnízda. Z počátku samice mláďatům potravu trhá, po cca dvou týdnech už ji dostávají vcelku. Protože prodleva mezi prvním a posledním sneseným vejcem je poměrně velká, probíhá líhnutí několik dní (2–3, výjimečně až 6). Později vylíhlá mláďata v případě nepříznivých podmínek hynou. Mladí pohlavně dospívají již v následujícím roce.

Hlavní složkou potravy poštolek jsou hraboši, též větší hmyz, ještěrky a ptáci zdržující se na zemi. V letech s nízkým stavem hlodavců stoupá zastoupení drobného ptactva v potravě. Poštolka má ráda obecně maso. Velmi výjimečně je u ní pozorována také mrchožravost.

V České republice patří poštolka obecná mezi nejrozšířenější dravce. Žije v podstatě na celém území republiky. České populace jsou převážně tažné. Ve městech bývá vyšší hnízdní hustota než ve volné krajině, protože je zde více vhodných hnízdních příležitostí.

Ptačí budka poštolka

Fotografie

Zdroje

Text: http://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C5%A1tolka_obecn%C3%A1 Foto: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Faucon_cr%C3%A9cerelle_MHNT.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Falco_tinnunculus_%28Turmfalke%29.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Falco_002.jpg , Zvuk: http://www.rozhlas.cz/hlas/sovy/_zprava/37029

Zvuk

Netopýr

Netopýři jsou podřádem savců z řádu letouni. Nejvýznamnějším znakem netopýrů jsou křídla vyvinuvší se z předních končetin. Díky nim jsou netopýři (a druhý podřád letounů, kaloni) jedinými savci, kteří dokážou létat.

Vynikají akrobatickým letem o rychlosti 20–50 km/h. Netopýři se vyvinuli zhruba před 60 milióny let z primitivních hmyzožravců, předchůdců dnešních ježků a rejsků. Netopýři vidí černobíle.

Echolokace – schopnost navigovat se vlastním sluchem podle odrazů zvuku u jejich pískotu od předmětů (především kořisti) – podobně funguje sonar. Netopýři vytváří ultrazvukové vlny o kmitočtu od 14 000 do 100 000 hertzů a vypouští je z nosu nebo pootevřených úst. Frekvence vln je modulovaná. Každá vlna kterou vypustí začíná vysoko a končí o oktávu níž. Nejnižší frekvenci má netopýr pestrý, okolo 20 kHz a naopak nejvyšší frekvenci má vrápenec malý až kolem 110 kHz.

Netopýři se živí hmyzem, krví, malými savci, žábami a rybami.

Většina netopýrů je aktivní v noci nebo za soumraku. Oči většiny druhů jsou sice malé a špatně vyvinuté, ale netopýři s nimi nevidí. Mají schopnost tzv. utajené březosti - mají schopnost pozastavit vývoj plodu a odložit jeho porod i vývoj na příznivější období.

Všechny druhy našich netopýrů (a blízce příbuzných vrápenců) jsou chráněné, některé až kriticky ohrožené. Příčinou je:

  • Úbytek stromů s dutinami, kde by mohli odpočívat, používání pesticidů a herbicidů, jež je systematicky otravují.
  • Vyrušování při zimování
  • .

Netopýrům můžeme pomoci i na vlastní zahradě, za což se odvděčí likvidací přemnoženého hmyzu. Důležité je:

  • Nepoužívat chemikálie.
  • Pokud se letní kolonie usadí na půdě či ve stodole, ponechat jí stále volný průlet ven i dovnitř.
  • Vyvěšovat netopýří budky - netopýrovníky.

Netopýří budka - netopýrník

Fotografie

Zdroje

Text: http://cs.wikipedia.org/wiki/Netop%C3%BDr Foto: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mopsfledermaus_01.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Eptesicus_serotinus.jpg , http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Plecotus_auritus_01.jpg ,